Jednoho květnového pondělního rána

Ahoj na firmu,

po pár velmi úspěšných jednodenních vycházkách na řeku mi to nedalo spát a musel jsem zase vyrazit. V neděli večer jsem si připravil vše potřebné do auta, abych mohl být ráno bez zbytečného zdržování co nejdřív na břehu. Předpověď meteorologů opět nevyšla, tak jsem vyrážel za vydatného deště. Po příjezdu byla řeka ještě klidná, tak nebylo na co čekat a hned tam spadlo půl kila směsi boilies a pelet. Během urputného hypnotizování swingerů jsem zahlédl na hladině více než dvoumetrového sumce, který se bohužel letošního zahájení dravcové sezóny nedočká.

Za chvíli byly obě hůlky na svém místě a nezbývalo nic jiného než posnídat. Déšť nepřestával, ale já stále doufal, že to přijde. Čekání se vyplatilo a slepičky najely k prostřenému stolu asi za dvě hodiny.

Netuším, co do těch koulí poslední dobou sypete, ale jen tak dál – záběr střídal záběr, zkrátka super dopolední chytačka. Před obědem už jsem pomalu balil, když v tom přišel nenápadný záběr na levý prut. Už při zdolávání jsem tušil, že to nebude sumec, ale největší kapr dne.

Asi po dvacetiminutové přetahované navádím kapra do podběráku, když v tom se ozve hlasité prasknutí. Zlomilo se mi rameno podběráku, síťka spadla na kapra a olovo se zamotalo do síťky. Kapr s háčkem v tlamě chce odjet od břehu, ale zamotané olovo ho nepustí.

Hledím na to a vyhodnocuju situaci – hodím prut na zem, skočím po kolena do vody, zatáhnu za síťku, žduchnu do kapra a zabalím ho do síťky ala štrúdl. Všechno klaplo podle představ a musel jsem dokonce i sám sebe pochválit.

David „Otík“ Katrňák